Mamince

Zplozen zkrze Tvoji krev a něhu, já křikem na svět zavítal,
ač od těch dnů nejsme jeden, připoután jsem k Tobě dál.
Navěky, zlá smrt je krátká, nerozdělí naše cesty,
půjde první, však i druhý; shledáme se, žádné žvásty.

Neznám slova, co by vyjádřila štěstí, jež mne potkalo.
Jež denně vídám v očích Tvých, až srdíčko by plakalo.
Cítím bolest za chvíle, kdy přidělával jsem Ti vrásky,
já byl zlý, a přes to všechno dávalas mi růže lásky.

Cokoli chceš, přej si, splním – kéž měl bych dosti sil,
abych aspoň trošku svoje sprosté skutky odčinil.
Trest bičuje mne odevšad, nepřestanu litovat
hlouposti, co ranila –
jen věz, Maminko má – Tebe navždy budu milovat.